Sponzor:
Počet přístupů od 2.10.2005
Výcvik dalmatina?
VÝCVIK DALMATINA? A PROČ NE?
Před deseti lety jsem si pořídila svého prvního psa dalmatina Arnyho
z Rudolfova chovu.
Měla jsem rok po první operaci páteře a rodiče mi ho dovolili jako
psychickou vzpruhu. O plemeni jsem věděla jen to, že jde o většího
bílého psa s černými tečkami. A právě proto, že můj zdravotní stav
nebyl nejlepší jsem se rozhodla pro ten zásadní krok a začali jsme navštěvovat
kynologické cvičiště. Nikdy jsem neuvažovala o zkouškách, prostě jsem jen
chtěla, aby mě můj pes poslouchal. Když se podívám na naše začátky zpětně,
musím přiznat, že můj první dalmatin Arny nebyl na výcvik povahově nejvhodnější
a právě proto ho velmi obdivuji. Cokoliv dělal, dělal ne proto, že ho to bavilo,
ale proto, aby udělal radost mě. Když jsme v půl roce začali chodit na
cvičák, byl jedním z nejšikovnějších štěňat, tedy co se týká poslušnosti.
Potom však přišla puberta a vše začalo od začátku. Arny je spíše flegmatik,
o aporty nikdy neměl moc zájem, vždycky jsem prohlašovala, že se narodil
s vrozeným odporem brát do huby cokoliv jiného než jídlo. Taky mu dělala
problémy obrana, i kdyby se figurant stavěl na hlavu, Arny se k němu
otáčel zády. Přes tyto problémy jsme z aportu na zkouškách nikdy neměli
0 bodů a složili jsme i 2 zkoušky s obranou a to velmi
úspěšně. Když byli Arnymu 3 roky, složili jsme naše první zkoušky.
V té době se ještě nevědělo o nějaké ovladatelnosti či
upotřebitelnosti psa, cvičilo se podle národního zkušebního řádu, tedy stopa-
poslušnost- obrana. Na zkoušky jsme nastupovali do počtu, kvůli obraně. Rukáv
viděl Arny poprvé v životě právě na zkouškách, nikdy do něj nekousal,
přesto získal 41 bodů z 50 možných. V průběhu dalších
3 let jsme pak složili ještě dalších 5 zkoušek, včetně loveckých (
barvářských ). Když bylo Arnymu 6 let, rozhodla jsem se , že si pořídím
ještě jednoho dalmatina. Bavily mě výstavy, takže jsem chtěla kvalitní štěně,
ale zároveň jsem se chtěla věnovat i výcviku. Jsem velmi vděčná Kačce
Malovic, že můj druhý dalmatin pochází právě od ní, neboť mě podporuje jak po
stránce výstav tak ve výcviku. Riči ( Ch. Enrico Bazzi Raul ) má úplně jinou
povahu než Arny. Je živý a temperamentní, zároveň však plně ovladatelný. Velmi
Rád aportuje a to prakticky cokoliv a na obraně by se za jeho výkon nemusel
stydět ani příslušník ryze pracovního plemene. Výcvik ho velmi baví, přesto,
jako každý dalmatin pracuje pro mě, aby udělal radost svému páníkovi. Ričimu
jsou 4 roky a má složeno 8 zkoušek a na další se stále připravuje.
Každý z mých psů je úplně jiný a má jinou povahu, přesto oba dosáhli ve
výcviku značných úspěchů a oba se řadí mezi nejlepší pracovní dalmatiny
v historii našeho chovu. Než jsem si Ričiho pořídila, všichni mě varovali,
že Arny je jedinečný a protože dalmatini jsou hloupí, akorát si pohorším a pokud
chci cvičit, že si mám pořídit nějaké pracovní plemeno, ale já jsem chtěla všem
dokázat, že se mýlí a že dalmatin je plnohodnotný pracovní pes. Naopak po mých
zkušenostech se odvážím říct, že pokud dalmatin není nějak pracovně zaměstnaný
( nemyslím tím jen výcvikem ) tak strádá a stává se z něj nerudný pes,
který je agresivní a při každé příležitosti utíká. Za těch 10 let co se
výcviku věnuji jsem se setkala i s dalšími dalmatiny a všichni pokud
s nimi bylo cvičeno byli schopni složit zkoušky na které se chystali na
poprvé a to někteří z nich začali s výcvikem až ve věku 4–5
let. Chtěla bych shrnout do několika bodů své zkušenosti co se týče výcviku a
doufám,že se mnou ostatní majitelé věnující se výcviku souhlasit.
PROTI:
PRO:
autor : Monika
Zatím nikdo nepřispěl